Jedno mrazivé sobotní ráno, ač neskutečně utahaná z práce, protože jsem se nechala kolegou vyhecovat k nadlidským výkonům, jsem se probudila s jasným plánem.
- Uklidím. A to hlavně svůj pracovní stůl, ze kterého kocouři během týdne stihli udělat chlupaté pískoviště.
- Zacvičím si, abych o víkendu úplně neshnila.
- Konečně se pustím do kreslení, protože už začínám mít absťák.
Samozřejmě všechno dopadlo úplně jinak. Uklízet jsem sice začala, ale zrovna, když jsem utírala prach na polici, objevila jsem krabici pastelů, které mi tam leží od té doby, co jsem si je pořídila, aniž bych je vůbec vyzkoušela. Teda né, že by na nich byla taková vrstva prachu, že jsem je objevila až při úklidu! 😄 Čistě ze zvědavosti jsem zvedla stoh papírů, co ležel na nich. No a když už jsem byla v tom uklízení, chtěla jsem pastelům najít nějaké vhodnější místo. Jenže jsem zjistila, že se mi ta krabice nevejde do žádného šuplíku ani do skříňky. A to byl přesně ten okamžik, kdy bylo rozhodnuto, že je po úklidu. Místo toho jsem opět vytáhla pilu a pustila se do výroby dřevěné krabičky, která by svými rozměry lépe vyhovovala stávajícímu nábytku.
